Něco vám na sebe prozradím. Jsem typická kovářovic kobyla.
Nevěříte? Tady je důkaz.
Když jsem se před lety stěhovala do nového bytu, celoplošné koberce se zdály být trefou do černého. Pro mě – bosonožku – a taky pro mou dceru, v té době neustále v mých patách.
Den za dnem plynul a z koberců se stali nároční spolubydlící. Vyžadovali opatrné zacházení, nadstandardní péči a můj čas.
Hodně mého času.
Jednoho dne vstoupil do našeho života Benji. Krátkosrstý, bílý a bez respektu k autoritám. Hlavně těm kobercovým.
Zaplnil náš domov smíchem, radostí a svými chlupy. Všudypřítomnými a nezničitelnými. Přes všechno mé úsilí.
Před měsícem se mnou koberce přestaly mluvit. Asi cítily, že se něco chystá. A měly pravdu.
Po večerech, když šli všichni spát, jsem hledala nového parťáka přes podlahy.
Nenáročného. Ekologického. A přívětivého k bosonožkám.
Včera jsem ho našla. Kamarádí se psy i s robotickým vysavačem. A miluje nohy bez ponožek. Jmenuje se marmoleum.