Miluji designové židle.
Dokážu si dlouhé hodiny prohlížet nabídky domácích i zahraničných e-shopů, fascinovaně hltám životopisy jejich tvůrců a představuji si, jak by se ten který kousek vyjímal u nás doma.
Mým favoritem a dlouhodobým snem byla Eames DKR chrome – designová kráska a ikona.
Fascinoval mě a pořád fascinuje její industriální vzhled. Geniální podnoží. A ty fotky na Pinterestu!
Už jsem se viděla jak na ní sedím u pracovního stolku od Bloomingville, nad stolkem drátěná nástěnka od Madam Stoltz…
Před dvěma lety jsem se konečně rozhoupala a nakoupila. Stůl, židli i nástěnku.
No, kombinace to byla opravdu krásná. Při každém vstupu do ložnice jsem si odmyslela náš šílený celoplošný koberec a mé oko s láskou spočinulo na vyladěném pracovním zákoutí.
První mráček se vynořil, když jsem si na stylovém stolku chtěla uspořádat notebook, hrnek s čajem a papír o formátu A4. Nakonec jsem to vzdala a hrnek dnes už automaticky odkládám na okenní parapet.
Jako další se začala o slovo hlásit moje židle. A to slovo si brala čím dál častěji. Promlouvala na mě přes elegantní okraj své sedací plochy a já cítila čím dál větší bolest vystřelující v pravém stehně.
Jako další v pořadí se začaly ozývat záda. Krční páteř. Hlava.
Jsem bojovnice a jen tak něco nevzdám. Pod zadek jsem vrazila polštář. Z nástěnky jsem sundala polovinu motivačních obrázků, které mi dlouhodobě pily krev. Pravidelné vstávání od práce k hrnku jsem vyhodnotila jako zdravé protažení.
Před měsícem jsem kapitulovala.
Židli jsem úspěšně vydražila za zlomek původní ceny. Dnes, pečlivě zabalená, čeká na transport k novému majiteli. Přeji ji, ať dostane veškerou lásku a pozornost, kterou si zaslouží a stane se designovým skvostem v novém domově.
A já hledám dál. Ergonomickou židli. Kancelářskou. Pohodlnou. Vlídnou k mým zádům i krevnímu oběhu. Na které mohu sedět hodiny bez polštáře pod zadkem.
A samozřejmě – designovou.